Jak vzniká povaha člověka

12.03.2018

Článek pro webový magazín Kulatý svět 11.3.2018

https://www.kulatysvet.cz/2018/03/jak-vznika-povaha-cloveka/


Všichni si myslí, že nejdůležitější pro dítě je maminka. Přeci jen, dítě vyrůstá a formuje se v břiše matky, tvaruje se v ní do finální podoby. Málo kdo však ví, že pro nenarozené dítě jsou důležití oba rodiče stejnou silou. Proč? Pokud se v břiše formuje chlapeček, duše dítěte, jelikož není hmotná, je kolem matky, nikoliv v matce a hledá a souzní s energií mužskou čili s energií otce. Nenarozené dítě, chlapeček, vnímá svého otce. Energii toho, jak se na něj těší, zda ho chce, nebo nechce, zda se vůbec zajímá. To vše duše dítěte vnímá a pod touto energií se formují buňky, svaly, šlachy, kosti a klouby, celý nervový systém. Pokud se v bříšku formuje holčička, je pro ni důležitá převážně energie matky, kterou nasává plnými doušky. Nenarozené dítě vnímá energii matky, kterou k němu vyzařuje, zda ho miluje, zda ho chce, těší se na něj, jestli se matka bojí a dítě nechce, nebo naopak, zda se těší a dítě chce.

Už první buňka nenarozeného dítěte se formuje pod energií, kterou k němu vysílá rodič stejného pohlaví. Tato energie potom tvaruje, formuje celé tělo, orgány a nastavení dítěte. Jak mile se dítě dotvoří, narodí se a začne socializace.

Rodiče mají představu o tom, jak by se dítě mělo chovat, co by mělo dělat, říkat, jak by se mělo prezentovat a do svých představ se snaží dítě vychovat. Pokud dítě udělá něco, co je v očích rodičů správně, rodiče ho za to pochválí, ocení a zahrnou láskou. Dítě se tak naučí, že pokud se bude projevovat určitými vlastnostmi, způsoby chování, dostane lásku, což je jediné, na základě čeho se dítě učí chápat svět. Dítě však nemá pojem špatně a správně, to se učí až na základě socializace, takže se chová všemi způsoby, na které přijde. Někdy se však zachová tak, že rodina s jeho projevem nesouhlasí, jeho projev či způsob chování odmítnou. Dítě potrestají tím, že mu nadají, pokárají ho, vysvětlí mu, že to dělat nemůže, což vnímá tak, že ho odvrhnou a nedají mu lásku. Tento způsob dítě vnímá jako velmi nežádoucí a tím se naučí, že pokud se bude projevovat tímto chováním, bude rodiči odvržené, nemilované, trestané, kárané či znehodnocované, a to žádné dítě nechce. Aby psychika dítě ochránila před bolestí a nežádoucími emocemi přicházející od rodičů, vznikne v dítěti prvotní rozdělení psychiky na vědomí a podvědomí.

Do vědomí (později se vyformuje ego) dítě dá všechny vlastnosti, projevy a způsoby chování, za které bylo odměněné a chválené čili za co bylo milované a do podvědomí potlačí vše, za co bylo trestané, kárané či jinak znehodnocené, což pro dítě znamenalo nemilované. Rodiče se snaží vychovat dítě, jak nejlépe umí a myslí si, že vysvětlováním se dítě naučí něco nedělat, nějak se nechovat, nebo naopak chovat, ale tady nastává jeden zásadní problém. Co si dítě potlačí do podvědomí jako nežádoucí, nezmizí. Zůstane to tam uloženo a v dospělosti, konkrétně ve stresových situacích, se přesně těmito projevy zachová. Vše v podvědomí zůstává jako nezpracovaná a uložená traumata a jelikož podvědomí tvoří 90 % osobnosti, zatímco vědomí pouze 10 % naši osobnosti, jsme lidé, kteří nevidí a nechápou sami sebe. Nechápeme, proč se chováme určitým způsobem, proč něco cítíme, nebo necítíme, proč si zrovna něco myslíme. Cílem života každého člověka, by mělo být stávat se více vědomou bytostí.

Co to vůbec trauma je a jak vzniká? Trauma vzniká z pocitu bezmoci a neschopnosti si v situaci jakkoliv poradit či sám pomoci. Velmi často je doprovázeno znehodnocením rodičů. Můžete si říct, že takových bezmocných situací dítě může zažít v dětství nespočet. Stane se z každé situace, ve které se dítě cítí, bezmocné trauma? Pokud je přítomno s pocitem bezmoci i emocionální znehodnocení, tak ano.

Příklad vzniku traumatu: Dítě přijde za rodičem a ukazuje mu obrázek, který se mu podařilo nakreslit. Dítě je nadšené, protože v jeho očích je obrázek dokonalý a chce pochvalu, pochopení a lásku od rodiče. V tu chvíli, pokud by mu rodič řekl: ty jsi šikovný, no vidíš, jak se ti to podařilo, to je úžasné a dokonalé, by trauma nevzniklo, ale pokud by se rodič k dítěti postavil způsobem: teď neotravuj, nevidíš, že se s někým bavím, běž si hrát chvilku sám, už jsem ti říkala, že když se dospělý baví, musíš počkat a být ticho, nevím už kolikrát to mám říkat, pak se z pozice dospělého vlastně nic nestane, dá se říct celkem běžná situace, pravda? Jenže z pozice dítěte je to emocionální znehodnocení, spolu s pocitem bezmoci. Na místo pochvaly a podpory, že to zvládlo a tím mu byla vytvořena víra v sebe, dostane pocit selhání, že udělalo něco špatně, jinak, než mělo, udělalo něco nesprávně, takže má pocit, že není dost dobré a trauma je na světě.

Jelikož je takových situací v životě dítěte nespočet a ať se snaží rodiče sebevíc býti milujícími a podporujícími, nikdy nemohou být těmi dokonalými ve všech situacích, které v životě nastanou. Každý člověk má v sobě nějaká traumata, která mu více či méně ovlivňují kvalitu dospělého života.

Do 8. roku se děti učí a kódují pomocí emocionálního prožívání, protože nemají logické kognitivní myšlení. To se tvoří až po 8. roku. Čili od 0 do 8 let může dítě nachytat nespočet traumat. Po vytvořením logického kognitivního myšlení už žádné trauma nevznikne, protože při negativní emoci a prožitku dítěte se přidá logická úvaha toho, proč se to stalo a jak to doopravdy je.

Příklad: tříleté dítě ztracené v obchoďáku půjde do pocitu bezmoci a beznaděje, protože se bude cítit opuštěné a zraněné, osamocené. Jelikož nemá kognitivní myšlení, které by mu řeklo, neboj se, je to v pořádku, maminka jen někam zašla a ty jsi ji neviděl, ona se za chvíli vrátí. Dítě prožívá pocit bezmoci a smutku, jde do pláče a záchvatu, paniky. Tím se mu vytvoří trauma z opuštění a samoty. Čím silnější pocit bezmoci a emocionálního znehodnocení, tím silnější trauma vznikne.

Kdyby se ta stejná situace opakovala u dítěte, které má vytvořené kognitivní myšlení, například u dítěte v 9 letech, jeho rozum by mu řekl, co má dělat, jak si pomoci a poradit, že je vše v pořádku, protože máma ho určitě neopustila, jen někam zašla a on si toho nevšimnul. Situaci by zvládlo vyřešit s přehledem, celkem samo.

Podtrženo a sečteno, od 0 do 3 let se dítě učí a přejímá vzorce chování od rodičů. Pokud je dítě holčička, od matky se učí, jak se má mít ráda jako žena, jak se má chovat jako žena, jak se má prezentovat ve společnosti a jakým způsobem se chovat k mužům. Od otce se dívka učí, co je to láska, jakého partnera si do života hledat a jak láska voní a chutná.

Pokud je dítě chlapeček, tak se od otce učí, jaký být muž. Jak se má chovat jako muž, jak se má mít rád jako muž a jak se má prezentovat ve společnosti. Od matky se syn učí, co je to láska, jakou ženu si do života vybrat a jak voní a chutná láska.

Od 0-8 let se dítě učí prožívat, chápat a projevovat či potlačovat emoce. Všechny emoce prožívá a chápe pomocí vzorců chování, které si zakódovalo od 0 do 3 let.

Příklad: rodiče ho naučili nebýt sobecké čili dělit se. S touto vlastností se váže pocit hodný, klidný, vyrovnaný. Rodiče učí dítě neodmlouvat. S tímto vzorcem se váže pocit poslušnosti, respektování, vyrovnaného chování.

Všechny vzorce chování se projevují nějakými emocemi. Vzorce a emoce jsou tak propojené, že se někdy nedá rozeznat, zda je to vzorec, nebo naučená emoční odezva. Pokud vzorce nebyly traumatizovány, tak se projevují jako dobré vlastnosti a povahové rysy, pokud byly traumatizovány, pak jako špatné vlastnosti a povahové rysy.

Povaha člověka je pouhá naučená směsice pozitivních či negativních emocí a pocitů, se kterými dítě během svého vývoje mělo pozitivní či traumatické zkušenosti. Pokud chceme změnit nežádoucí povahu či projev u dospělého člověka, musíme pracovat s takzvaným vnitřním dítětem, což je oddělený kus naši osobnosti, uložený v podvědomí, který je zaseklý v nějakém traumatu. Pokud chceme změnit nežádoucí povahu či projevy dítěte mladšího 15 let, musíme změnit povahu a způsob přístupu rodiče k dítěti. Práce rodičů samých na sobě, je tou nejdůležitější při práci s dětmi.

Každý člověk se snaží vychovávat dítě, jak nejlépe umí a jak nejlépe dokáže. Někdy však představy dospělého o tom, co je správně či špatně, nejsou čisté, protože jsou pouhými deformovanými představami, způsobené vlastními traumaty z jejich dětství.

Pokud chcete pochopit vlastní dítě, nejdřív musíte pochopit a vyléčit sami sebe pomocí svého vnitřního dítěte. Vyléčit svá zranění a traumata, kterými jste si prošli, protože pokud je nevyléčíte, budete je předávat dál svým vlastním dětem.

Jelikož je práce s podvědomím, kde jsou uložené vzorce chování a traumata těžká, vymyslela jsem metodu, která velmi rychle, jednoduše a efektivně dokáže zaměnit staré nefunkční vzorce chování za nové, užitečné a potřebné. Umožní člověku najít nový směr a ukáže cestu ke štěstí.

Povaha, vlastnosti a rysy nejsou nic jiného než naučená směsice vzorců chování, prezentující se přes emoce. Jelikož je vše naučené z dětství, je vše i měnitelné, což dává svobodu v tom nebýt otrokem své vlastní povahy. Vezměte svůj charakter a osobnost do svých rukou, staňte se těmi, kterými jste vždy chtěli a které jste třeba i obdivovali. Staňte se svobodnými.